Léto roku 1453 se na území vévodství Račího hradu neslo ve znamení rozsáhlé války se zrůdnými saratorami. Tyto krvelačné, temnými silami vedené bestie naše vévodství ohrožují již bezmála celé století a dosud se nad nimi nepodařilo definitivně zvítězit.

Rozuzlení mělo přinésti toto léto. Množství a zejména bojechtivost sarator již představovaly pro vévodství obrovské nebezpečí, které nutilo všechna panství býti včas na pozoru. A tak jsme byli svědky obrovského vojenského zbrojení, které na území našeho vévodství svým rozsahem dokonce překonalo zbrojení z dob nedávných husitských válek.

Odhodlání a načasování prvních útoků sarator však dokonale zaskočily vévodství hned v samotném úvodu letošního léta. Za svoji nepřipravenost zaplatilo vévodství ztrátou nejsevernějšího Lužeckého panství, které bylo během jednodenního útoku zcela zpustošeno. Smečky čítající na několik tisíc sarator tak postupovaly dále do nitra vévodství, na území dalších panství však již narazily na odpor vojensky posílených jednotek.

Dalším panstvím, které se pokusilo zastavit pronikající hordy sarator bylo panství Šprymberské posílené o jednotky Oráčovského panství. Obranná taktika prakticky všech panství Račího hradu byla postavena na uskupení vozové hradby, která přinesla obrovské úspěchy husitům v jejich nejslavnějších bitvách. Toto obranné uskupení poskytovalo vhodné podmínky pro útoky zejména oddílům střelců z kuší a ručnic, nově byla zapojeny do bitev děla a také speciální zbraň vyvinutá na našem území pro boj proti saratorám – metapalt. Panství Šprymberskému se však útoky sarator ubránit nepodařilo, přestože na straně nepřátel způsobili značné ztráty, všichni jeho vojáci i posilami z Oráčova padli.

Panství Kapucínskému posílenému o vojska Lubeneckého panství se již vedlo o poznání lépe a především díky mistrně zvládnuté taktice lubeneckého dobrodruha Matouše z Kubinčan, byl proud sarator mířící na Kapucín pobit nebo zahnán na útěk.

K rozhodující a nejrozsáhlejší bitvě mělo dojít v boji o Petršpurk. Spojené armády panství Lubeneckého, Kapucínského, Tisovského, Oráčovského a Petršpurského, vydatně podporované vojsky samotného vévody čelily náporu dosud nevídaného množství sarator, kterých zde údajně bylo na 2 tisíce. Tradiční obranná taktika našich panství podpořená střelbou z kuší, ručnic a metapaltů držela saratory v bezpečné vzdálenosti od vozové hradby, nicméně počty k boji stále odhodlaných sarator zdály se býti nekonečné. Vypadalo to, že konec bitvy a definitivní zlikvidování sarator je v nedohlednu. Když najednou přišel moment, který přinesl rychlý konec. Poprvé v dějinách vévodství byl v bitvě použit patron Račího hradu…

Země se na obzoru otřásla a zvedl se obrovský oblak prachu. Bylo slyšet hrozivé dunění jakoby se k armádám spojených vojsk zezadu blížila statisícová jízda těžkooděnců. Když už bylo toto dunění takřka nesnesitelné zničehožnic naráz utichlo. Všichni vojáci na sebe zmatěně pohlédli. Ze země kolem smeček krvelačných Sarator najednou vyrostla obrovská chapadla z hlíny a kamení, která okamžitě utloukla všechny Saratory. Doslova je uchopila jako nějaké chmíři a jediným prudkým mrsknutím usmrtila o zem. Burácení se šířilo celým bojištěm až kam oko každého bojovníka dohlédlo a zřejmě ještě dále na sever, možná až do panství Lužeckého.

Když smrtonosné dunění utichlo a prach se rozptýlil, nalezli vojáci na bojišti po saratorách pouze zbytky jejich zkrvavených kožešin. Nikdo se příliš neptal. Země byla zpustošena víc než dosti a po nepřátelích ani vidu ani slechu.

Kdo byl ale tou tajemnou bytostí, která byla vidět v jednu chvíli přes Saratoří oko ? Vojáci pročesali přilehlé lesy, ale bohužel nic než saratoří kůže a drápy nenašli. Doufejme, že ničivá síla patrona zničila i tuto bytost, protože jak nám historie říká, to co je neznámé, je většinou zlé.