Je mi smutno…Připadám si opuštěně, osaměle…nikdy jsem se tak necítila. Při pohledu na své dlaně si čím dál víc uvědomuji, jakou jsem udělala tenkrát chybu. Ale to už zpátky nevrátím. Stalo se a mně nezbývá nic jiného než čekat, jestli se někdy můj život v dobrý obrátí a ruce budou zas čisté, bílé, upravené, bez krvavých stop. Při pomyšlení na práci, kterou dělám… Vlastně jsem si už zvykla. Alespoň si za to vysloužím skývu chleba a džbán vody.

Ještě nedávno jsem si myslela, že to nezvládnu. Všichni kolem mnou pohrdají…Až na pár vyvrhelů, kteří jsou na tom stejně jako já. Skoro nikdo se mnou nemluví, drží nás všechny odděleně. Občas mě okřiknou, popoženou…Při práci máme zakázáno mluvit a nesmíme se držet blízko sebe. Pracujeme po dvou, třech, ani nevím, kolik je nás celkem. Střídáme se. Před pár dny jsem ale měla pocit, že vidím známou tvář… rytíře, který zradil – stejně jako já. Byla tma… a ten mžik, ve kterém se naše oči sešly… Asi jen přelud.

Už ani nepláču…proč bych měla…vysiluje to mysl a stejně není nikoho, kdo by mě politoval.

Jsou ale i lepší chvilky. Mám přítele. Malého, drobného ptáčka, který mě často navštěvuje. Dívá se na mě od mříží mého okýnka. Cítím se s ním hned lépe. Jediný přítel. Vděčný za pár chlebových drobků. Díky němu se občas usměji. Povídám si s ním a on naslouchá. Už všechno ví. A i přesto mě pořád navštěvuje. Dává mi naději.

Možná nejsem tak špatný člověk…možná mi někdy bude odpuštěno…A já opustím tohle děsivé, mrtvé místo a vrátím se mezi obyčejné lidi. Přála bych si zapomenout na přítomnost…. Vzbudit se z tohohle děsivého snu…

Slyším kroky na schodech… Jdou pro některé z nás. Další nešťastník odešel z tohoto světa, je čas na úklid popraviště. Bude dnes na mě zbavit prkna krve?

Dopomůže mi tahle špinavá a krvavá práce k tomu, aby mi někdy bylo odpuštěno?