...kdesi daleko v české zemi...
Štiplavý kyselý pach. Vlhkost. Studený kámen. Spodina, která je v tomto vězení, by zasloužila smrt, ostatně ne nadarmo se říká, že toto vězení je klíčem do pekla... Viděl jsem už dost lidí, které pouhý pobyt v těchto celách zcela zlomil. Ale pokaždé, když někomu z nich nasazuji pouta, sevře mě jakási neznámá lítost, i když moc dobře vím, že všichni kdo se dostanou až sem, si nic jiného než smrt nezaslouží.
Dnes máme přivézt jakéhosi vězně, prý bývalého rytíře Jakuba z panství Oráčovského. Dávám mu tak týden – déle to zde určitě nevydrží. Musím jít, koně jsou osedlané.
Cesta do panství Račího hradu je dlouhá, více jak osm hodin na koních. Zpátky pojedeme zřejmě už v noci.
...o několik hodin později na Račím hradě...
“Vězeň je připraven ! Ale dejte si pozor, má více síly, než by se mohlo zdát...”
“Měli jste ho uspat,” utrousím mezi zuby, když ho spatřím přede mnou. Týden v místních studených šatlavách mu na síle zřejmě neubral, čtyři muži se ho snaží tak tak udržet.
“Přivažte ho k povozu,” dávám jim rozkaz, “nechci mít po cestě problémy !”
Opouštíme panství Račího hradu a mě se zmocňuje zvláštní pocit strachu... ale vzápětí se snažím tyto chmurné myšlenky rychle zahnat.
Na rozcestí na konci Temného lesa jsme najeli na velký kámen a vylomili jedno kolo. Oprava bude trvat určitě dvě hodiny. Vyslal jsem mého přítele Martina napřed se zprávou, že se opozdíme. Martin nám ještě před svým odjezdem radí zkrátit si cestu po staré cestě kolem vyhořelé hájovny..., já jsem ale jiného názoru – máme oddíl jen pěti mužů a v noci v těchto lesích není bezpečno.
Oprava trvala skoro tři a půl hodiny, začíná se stmívat, pohrávám si s myšlenkou vydat se po staré cestě...