Možná zbrklé rozhodnutí..., říkám si, když vjíždíme do Temného lesa. Dávám mužům povel zformovat se kolem povozu, sám jedu na koni před povozem. Každý si hlídáme svou stranu, obávám se, že až se cesta zúží, nebude to možné a budeme muset jet před a nebo za povozem, což bude dosti nebezpečné.
Do úplné tmy zbývá tak čtvrthodinka, přikazuji zapálit louče a zpomalit tempo. Letmým pohledem kontroluji vězně, vypadá naprosto vyrovnaně a zřejmě je i smířen se svým osudem. Kdyby jen tušil co ho čeká...

Zvuky nočního lesa mě nikdy nikterak neděsily, ale tentokrát se mě opět zhosťuje zvláštní pocit úzkosti. Dávám povel zastavit a chvíli nasloucháme podivnému šramotu, který se jakoby přibližuje odněkud ze tmy lesa. Vězeň sebou najednou prudce trhne a hledí na opačnou stranu do tmy než se ozývají zvuky. Nic tam ale nevidím, jen černočernou tmu.

"Co je ? Co děláš ?" křiknu na něj.
"Rozvaž mě rychle, není tu bezpečno, budete mou pomoc potřebovat," šeptá s přesvědčivým výrazem v očích.
"Zbláznil ses ?" sotva jsem to dořekl, podivný zvuk utichl, "Marku, zacpi mu hubu, nemám na něj teď náladu."

Kolem nás se rozhostilo hrobové ticho, ani vítr ve větvích není slyšet.
"Sesedat, chopte se mečů, Marku ty jdi na povoz a oči na stopkách přátelé," šeptám a seskakuji z koně.
"Zapal další louče, naházejte je kolem nás do lesa, ať máme přehled," přikazuji tiše.
Kolem povozu jsme během pár minut vytvořily jakýsi nepravidelný ohnivý kruh.
"Pane, nic nevidím."
"Marku, rozvaž vězně a dej mu meč," přikazuji tiše.
"Zbláznil jste se ? Pane, to nemohu udělat."
"Je to rozkaz, mám takové divné tušení..."
"Pane, známe se dlouho, ale..." jeho hlas utichl.
"Být tebou udělám to rychle," otáčím se k němu, ale na povoze ho nevidím.
Rychle posvítím loučí na vězně, nemusí nic říkat, jakobychom mezi sebou mluvili očima. Přetínám rychlým pohybem jeho pouta a podávám mu meč, pevně mě stiskne ruku.

"V boji bratrem, příteli," zašeptá a seskakuje z povozu vedle mě.
"S tím ohněm to nebyl dobrý nápad..."
"Proč myslíš ?" ptám se ho.
"Jsi určitě silný a statečný muž, ale obávám se, že si ani v těch nejhorších snech nedokážeš představit, že by si mohl být součástí něčího jídelníčku.... a teď jsme součástí jídelníčku a ještě je na nás hezky vidět."
"Co to říkáš za nesmysly ? Chceš mi nahnat strach ?"
"Já ? Proč bych to dělal, od tohu jsou tu jiní..." odpovídá mi a pomalu šmátrá rukou pod povozem a kolem něho.
"Žádná krev..." utrousí mezi zuby, "to je divné."

Pohlédnu na chvíli na noční oblohu nad námi, nevidím žádné hvězdy ačkoliv je měsíc v úplňku a osvicuje velkou část oblohy.
"Teď ticho a ani hnout," šeptá mi vězeň.

Kolem jedné louče nedaleko od nás je vidět nějaký pohyb. Nějaké obrovské postavy. Ale nejsou vůbec slyšet. Najednou louč zničehož nic zhasla a hned další nedaleko od ní, a další a další... poslední louč... nevidím vůbec nic. Pevně svírám meč obouma rukama. Slyším jak mi tluče srdce.

"Tak se mi postavte ! Já se vás nebojím, tady jsem," křičí Jáchym někde napravo od nás, "můžu si vás podat všechny najednou a nebo to vezmeme postuchroggg... krrr...arggh..."
Ticho.
"Sviiiiiiiiiis..." podivné seknutí. Obrovská masa něčeho se skácela k zemi.
Ticho.