„Jakube ?“ volám tiše.
Najednou mě obrovská bolest podlomila kolena, cítím strašlivé horko na pravém boku...krev. Zhluboka dýchám. Lehám si pomalu na zem. Jsem smířen se svým osudem. Zemřít v boji a nebojovat... V ruce stále tisknu svůj měč, ale už né tak pevně... je těžký... hrozně těžký... chci se bránit, nechci se tak lehce vzdát, ale nejde to, nemohu se už ani pohnout. Podivné zvuky najednou utichly. Jsem stále ještě naživu ? Asi ano, stále cítím tu hroznou bolest.
„Chytni se mě a už nemluv,“ najednou slyším Jakubův hlas těsně vedle mě.
„Co se stalo ?“ otáčím se za jeho hlasem.
„Nemluv, ještě není po všem.“
Zvedá moje nemohoucné tělo ze země, snažím se postavit na nohy, ale ty mě neposlouchají. Zavírají se mi oči.
„Kam jdeme ?“ ptám se, když cítím, že mě nese na svých zádech.
„Musíme pryč, tohle už jsem jednou zažil, nemyslím, že nás chtějí nechat naživu,“ odpovídá mi a zrychluje svůj krok.
„Kdo...nebo co...to bylo ?“ ptám se dál.
„Říká se jim Korkoni, jsou to staří válečníci z dob našich dědů, tohle je jejich území, zabíjí všechno a všechny...“ na chvíli se odmlčel, „...neumějí mluvit, jsou vychováváni pouze k zabíjení.“
„Dej mi meč, budu bojovat s tebou do posledního mého dechu, svou duši jim nedám zadarmo...“ snažím se zvednout, ale nejde to.
„Myslím, že s tou dírou v boku asi ne..., musíme zastavit krvácení.... tiše...“ zpozorněl a zatočil svým mečem nad hlavou.
Podivná modrá záře se pomalu přibližuje k nám. Vidím nějaké postavy v černých hábitech s dlouhými holemi, z kterých jakoby prýští toto modré světlo.
Pozoruji Jakuba, který najednou zahazuje svůj meč. Proč to sakra dělá ?
„Máš velké štestí,“ pohlédne na mě a najednou se pomalu skácí na zem. Až teď jsem si všiml asi stopu dlouhé sečné rány na jeho zádech, z které se valí nezadržitelné množství krve.
„Jakube !“ vykřikl jsem, ale bolest, kterou jsem vzápětí ucítil, mě okamžite poslala do mdlob.
„Jsou stále naživu,“ slyším hlasy kolem.
„Ano, tohohle zachráníme. Toho druhého tu musíme nechat, je to zrádce, bývalý rytíř z panství oráčovského.“
„Není v naší moci rozhodovat o jeho osudu.“
„On už si svůj osud zvolil.“
„Cítím, že má velké schopnosti.“
„Ano to má, ale to není důvod... vím, že chceš pomstu za svého učně Pavla, ale tohle není řešení !“
„Projde stejnou zkouškou jako ostatní, jsou mi známa pravidla, jestliže zjistím, že není ten pravý, vrátím ho Korkonům.“
„Tou zkouškou neprošel už nikdo více jak dvěstě let...“
„Ano, já vím, musí si vybrat, buďto zemře v tomto lese a nebo se stane někým jiným a na svoji minulost zcela zapomene. Stane se mým učněm.“
„Dobrá tedy, je ale potřeba zajistit slib mlčenlivosti i u tohoto rytíře...“
„O to si myslím je již postaráno, za svůj život vděčí právě Jakubovi...“