Takže, jak já jen začnu?... Uběhlo již spousty dní a týdnů od té události, za kterou se moc stydím... Nikde se jí nechlubím a ani na sebe moc neupozorňuji... Sama pořádně nevím, jak se to celé seběhlo. Každý si vyslechl svůj rozsudek a byl odvlečen jinam... Bylo to moc rychlé a smutné... Můj rozsudek zněl: Vyhoštění z této země... Sbalila jsem si svých pár švestek, dala sbohem rodině a čekala , co se mnou bude dál... Byla jsem připravena na nejhorší... Při čekání na koňský povoz, který mě měl odvézt do vzdáleného Slovenska, začalo pršet. Foukal nepřijemný vítr a zaslechla jsem i hřmení... V povzdálí jsme viděli další cizí lidi, kterým se v očích zračil smutek, jak byli ponižováni od těch ,,velepánů´´ a v duchu jsem se ptala, co tak děsného provedli, že jsou vyhoštěni. Vítr byl tak silný, že jsem se po celém těle třásla a vzpomínala na ty staré časy...
Po nějaké době ,zrovne ve chvíli, kdy jsme nastupovali do vozu, se stalo něco neočekávaného.... Bouřka opět nabyla na síle, když tu se najednou ozvalo obří PRÁSK!!! Hrom uhodil přímo do jednoho ze třech strážců...
Ten padl na zem a ani se nepohnul. Zbylí dva strážci k němu rychle beželi a zjišťovali, zda je ještě vůbec naživu... Když tu najednou jeden vezeň využil příležitosti, naskočil na koně a zvolal hlasité: ,,Hijééé!´´ Na to kůň moc dobře slyšel, pořádně zabral a táhl vězně i onen vůz, kde jsem byla spolu s ostatními vězni...
Stalo se to tak rychle, že jsem nestačila vnímat.. Celá mokrá od deště a špinavá od bláta jsem si odrhnula vlasy z obličeje, abych lépe viděla. Jeli jsme celkem rychle. Otočila jsem se a viděla jsem, jak se nás strážní snaží dohnat. Puška jednoho z nich na nás zlověstně mířila.
,,Pozor!!´´ křikll jeden vezeň a schodil mě na podlahu vozu... Puška párkrát vystřelila, ale minula....
,,Děkuji.´´ řekla jsem a vsnažila se vstřebat dění staré jen několik okamžiků...
Plakala jsem... Nevěděla jsem zda štěstím nebo tou hrůzou, která mě obklopovala.... Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se schoulila do klubíčka a usnula.... Když jsem se probudila, svítilo na mě sluníčko. Oblečení špinavé, ale alespoň již suché...
Posadila jsem se a pozorovala jsem, kde to vlastně jsme... Kůň s vozem se blížil k nějaké osadě. Bývalí spoluvězni, kteří byli včetně mě, ještě nedávno ve spárech mocných feudálů, se usmívali.... V duchu jsem si říkala, že zřejmě začíná má nová životní etapa....A taky začala...
Žiju v osadě jménem Bratislava. Je to sice na Slovensku, ale jsem tu spokojená. Lidé jsou zde milí, laskaví, dobrosrdeční.. V ten den, když jsme sem přijeli, tak Honza ( ten který sebral odvahu, nasedl na koně a všechny nás osvobodil) nás představil své vzdálené rodině, která se nás všech ujmula. Dala nám nové oblečení, teplé jídlo a postel... Po pár dnech nám vysvětlili, jak to tady na Slovensku chodí... Takže já jsem svému trestu - rozsudku utekla.. Neplánovala jsem to, stalo se to... A jsem tomu ráda... Při té představě, že bych trpěla někde v zimě, se mi hrnou slzy do očí..Vím, že jsem měla být potrestaná, ale osud to nechtěl... Samozřejmě, že jsem se musela naučit nářečí, kterým se zde mluví. Chci zapadnout do davu a nechci na sebe upozorňovat,protože už takhle si vymýšlím kdo jsem a odkud jsem přišla... Takže možná se někomu zdá, že já jsem se trestu vyhla, ale veřte mi,že trpím... Trpím za ostatní, kteří byli potrestáni. Mrznou, hladoví, naříkají... A za mojí rodinu. Nevím, co se s ní děje... Oni neví, že jsem v pořádku. Nic nevím o mém minulém životě...
A to je můj trest... Ale myslím si, že se se všema brzy shledám...
Doufám v to....