V tomto zimním nečase se málokdy stane, aby někdo z pocestných stočil svoje kroky k našemu hradu – cesty kolem hradu jsou sněhem zapadané – učeň Kuba za hradem dobré 2 stopy sněhu naměřil. A přeci...

Zatímco sněhová vánice zuří na úpatí Temného lesa, malá postava se krčí u cesty a snaží se před tímto nečasem alespoň trochu schovat v závětří hradeb. Dobrou hodinu pozoroval jsem toto lidské trápení a marnost, až tento člověk mé srdce svou vytrvalostí obměkčil a já tam dolů vyslal učně Kubu, ať optá se ho, a pozve na kus žvance – samozřejme s vědomím vévody Jana.

“Bylo mu nabídnuto přenocování u nás na hradě, mistře,” informuje mě Kuba, když se vrací, “moc toho nenamluvil, muž ve středních letech, byl zmrzlý na kost, doslova modrou tvář měl, oděv mokrý, oděv, ani nevím jestli se to tak dá nazvat, nějaké kusy látky, které zřejmě někde...”

“To stačí, díky Kubo,” rukou mu kynu, že informací mám již dost a aby odešel.

Někdy si říkám, že v Kubovo srdci je až příliš lidskosti, ale na druhou stranu pomáhá mi pochopit to jejich neustálé se pachtění za něčím, za něčím tak zbytečným...

Přemýšlím, co může donutit člověka v tomto nečase vydat se nazdařbůh zavátou cestou a nevědět, jestli ho na konci té cesty čeká záhuba či vysvobození. Jaká síla ho musela hnát kupředu a držet ho při životě, aby došel až k našemu hradu... Budu se muset jít na něj také podívat a promluvit s ním.