Úryvek z knihy Odkaz rytíře Raka
Kapitola pátá: Strom zrození
Šedivý mrak překryl i poslední srpek rozzářeného měsíce. Lesem se rozprostřela tma, která měla nejspíše ukrýt všechna velká tajemství, která v nejbližších chvílích přijdou na odiv. Na cestě se v kruhu začalo točit suché listí, které se ale jako po nějakém rozkazu zastavilo a pomalu dolehlo na zem bez dalšího pohnutí. Uprostřed cesty se najednou znenadání objevila mladá žena ladných křivek i pohybů oděna v zelenomodrých průsvitných šatech, která jakoby se vznášela nad zemí. Její pomalý pohyb se zastavil před velkým dubem. Stříbřité vlasy ji stále jemně vlály ačkoliv nefoukal sebemenší vánek. Oči měla blankytně modré, upřený výraz byl velmi tajemný. Zvedla levou ruku k nočnímu nebi a na té se objevilo několik třpytících se kapek rosy. Ihned se tou rukou dotkla kůry stromu a kousek poodstoupila. Kůra stromu se najednou začala jakoby roztékat a měnit, vypadalo to, že snad i stéká po kmeni dolů ke kořenům, ale opět se na kmeni objevovala nová kůra. Větvě, které byly nízko u země se ohnuly směrem k zemi a zprudka se do ní zabodly. Listí, které bylo spadané kolem stromu se točilo v kruzích okolo těchto větví. Mladá žena opět přistoupila ke stromu a opět se ho dotkla tentokráte oběma rukama. Její ruce na malou chvíli strom pohltil, ale hned je zase vypudil ze svého kmene. Žena podstoupila asi dva kroky od stromu, mírně se rozkročila a ruce spustila podél těla. Zaklonila hlavu a vzhlédla k černému nebi. Zem kolem ní se začala podivně chvět. Její chodila se až po kotníky pomalu zanořila do měkké půdy. Přímo z kolen jí začaly vyrůstal tenké kořínky, které se ale rychle blížily k zemi a s obrovskou chutí se ihned po dotknutí půdy do ní zavrtaly. Žena se začala mírně pohupovat v bocích a své ruce chvílemi zvedala k nebi, jakoby její ruce byly větve - jakoby sama byla nějakým stromem.
„Lisien...“ ozvalo se najednou směrem od stromu.
Kůra na kmeni se rozlétla do všech stran a kmen se zvětšil tak o polovinu ve své šíři, z jeho útrob posléze vystoupila osoba v černém hábitu, i přes hlavu měla černou kápi. Zastavila se tak 5 stop od dubu.
„Jeho osud, je naším osudem, je jen na tobě, kým chceš, aby byl. Lidé mu dali jméno Filip,“ řekla osoba polohlasně, držíc v náručí malé batole a podávala ho ženě, která se najednou opět vznášela nad zemí.
Žena batole převzala s tou největší mateřskou láskou a zhluboka mu pohlédla do očí. Pak zvedla zrak k osobě v černém hábitu a mírně pootevřela ústa jakoby chtěla něco říct, pak se ale rychle otočila a zmizela stejně tajemně jako se předtím objevila.
„Myslím, že ses začetl víc než jsi sám chtěl,“ vytrhl mi najednou knihu z rukou mistr Michal.
„Počkej, počkej,“ cukl jsem sebou a sápal se lačně po knize, „co se stalo? Co to má být? To děcko, to jsem jako já?“
„Najednou tolik otázek,“ kroutil hlavou mistr Michal.
„Víš kdo já jsem?!“ vyskočil jsem z křesla, „já jsem rytíř Filip z rodu..., já jsem rytíř Filip, já jsem Filip, já...“
Před očima jsem najednou viděl jen černo. Hlava se mi začala točit a cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo to, jako bych měl na plicích nějaký obrovský kámen. Tvrdý dopad na studenou zem už jsem skoro ani necítil. Jen jsem si uvědomil, že mě ihned zvedají něčí ruce a usazují opět do křesla vedle krbu. Ticho se rozprostřelo v místnosti. Odněkud z dáli jsem slyšel nějaké hlasy.
„Nečekal jsem, že si ho pravda najde tak brzy, ale jeho srdce je zřejmě silnější než on sám.“
„Jsi blázen, nechat ho číst v Knize osudu, může to mít pro něj nedozírné následky. Pro nás pro všechny, jestli zjistí, kdo skutečně je...“
„Čeho se bojíš? Vaše ustrašené názory mě už přestávají bavit, je vám jasné, že nebýt jeho vnitřní síly by byl náš svět už možná dávno zatracen? V boji se zlem budeme potřebovat jakoukoliv pomoc a i kdyby měla ta jeho být tou poslední, já pořád budu věřit tomu, že je to ale ta jediná, která nás zachrání.“
„To tvé lidumilství nás všechny jednou stáhne na dno, kým jsi, že si dovoluješ takto mluvit?“
„Jsem stejné krve jako ty a myslím si, že náš rozhovor je u konce, pozdravuj mistra Filese a vyřiď mu, že si vážím jeho rad.“
„Vyřídím, snad víš, co děláš, mistře Michale,“ dodal neznámý hlas.