„Máš tohle zapotřebí ?“ zeptal se druid Michal, aniž by čekal smysluplnou odpověď.

„Nerozumím,“ odpověděla mu paní Andrea a odvrátila od něj obličej.

„Něco se děje ? Myslíš, že jsem tě nepoznal ? Jakou hru a na koho tu chceš hrát ?“ ptal se dál.

„Vůbec nevím o čem mluvíš, druide Michale.“

„Tak už mě ta komedie přestává bavit, myslíš, že jsem tě nepoznal Lisien ? Je to sice mnoho let, co jsem tě viděl naposledy, ale tvou tvář nelze zapomenout...“

„Mluvila jsem s velmistrem a byla jsem i u tvého obřadu... Proč jsi odmítl stát se velmistrem ?“

„To bys nepochopila, je to moje rozhodnutí a nehodlám ho v příštích letech měnit.“

„Jsi stále více člověkem ? Pravda o tvém osudu tě překvapila nebo ranila ?“ ptala se Lisien pichlavě.

„Ani jedno, ale neodpověděla jsi na moje otázky. Proč jsi tady ?“

„Osud tohoto panství je zřejmě zpečetěn a ani já ani ty už s tím nic neuděláme. Teskníš po svých učních ? Hledáš stále odpovědi v lesích, ale nenacházíš. Přátelíš se s Flatenem ? Myslíš si, že lidem můžeš nějak pomoci ? Věděla jsem od první chvíle, že mě poznáš, ale měl by ses smířit s tím, že jsi jeden z nich...“

„Z koho ? Já jsem já a nehodlám tyhle řeči poslouchat, vím kdo jsem, znám svoji minulost.“

„Minulost ? Minulost je výsměch budoucnosti to sám moc dobře víš. Ale nejsem tu, abych se s tebou hádala. Vím, že se k tobě většina mistrů a velmistrů postavila zády a zatratili tě, ale já ne. Možná ti to přijde ode mě malicherné, ale jsem tu, protože ti chci pomoc. Znám tě až příliš dobře, byls můj nejnadanější žák. Možná proto, že máš právě to lidské srdce, které ti dává tu obrovskou sílu.“

„Lidské srdce ? Kvůli tomu, že jim, věřím ? Že jsem poznal jejich neskutečnou sílu a chuť bojovat, obětovat se ? Kvůli tomu mám mít lidské srdce ? Nikdo z vás netuší, čeho všeho jsou schopni. A co ty si myslíš ? Říkáš, že osud tohoto panství je zpečetěn, ale já ať se dívám jak chci, nevidím jejich konec. Jsem teď mnohem silnější, pochopil jsem tu vaši zášť, tu vaši neskutečnou nafoukanost, tu vaši...“

„Mluví z tebe zlost druide Michale, takového tě neznám, ale vidím, že jsi rozhodnutý. Možná rozhodnutý i pro ně zemřít ? Stejně tak jako učeň Pavel ?“

„Vůbec netušíš, co se tenkrát stalo, takže nemáš nejmenší právo o tom mluvit.“

„Ano to nemám, promiň. Ale abych se vrátila k tomu, proč jsem tady. Chci ti pomoc, mám pocit a bojím se, že jsi zůstal sám, „oni“ netuší, co se chystá a i když ty to vidíš a já ne, poznám, že se něco děje. Komu chceš ještě tajit společenství Rytířů račího meče ? Chamtivost lidí je příliš silná a oni se už ani nebojí přátelit se se Saratorami a poštvat je proti vám, proti nám všem, aby nalezli třetí truhlu.“

„Společenství rytířů ji ochrání.“

„Tomu sám nevěříš, už je to jen legenda.“

„Stejně jako ty a já.“